Vlkodlak

Probudil se náhle a pokusil se zvednout, ale okamžitě se praštil do hlavy. Tma, naprostá a dokonalá. Svět byl v pohybu, on byl v pohybu. Další rána. Chtěl se narovnat, ale nešlo to. Byl spoutaný. Pokusil se uklidnit.
Nevěděl kde je, ale ten zvuk mu něco připomínal. Najednou mu to všechno došlo.

Byl v kufru auta, které nejelo po zrovna rovné silnici. Zkusil se zaposlouchat, probudit v sobě pradávné instinkty. Věděl, že se to stalo znovu. Poslední dobou se to stávalo častěji. Pamatoval si laboratoř a testy. Další testy. Ty ho probudily.
Vždy když se proměnil zpět tak v něm zůstával ten pocit. Tak silný, že ho sotva dokázal zvládnout. Vztek, vášeň, touha po svobodě. Musel se soustředit, ale za chvíli už to uslyšel.
Byli dva. Jeden řídil. Toho znal - byl to Kellner. O něčem se hádali.
Soustředil se ještě o trochu víc, aby dokázal rozpoznat slova.
“...a stejně pořád nechápu proč jste to neohlásil na vedení?” slyšel teď nějaký hlas. Byl to pravděpodobně ten mladý, jak jim to říkali? Adept.
“Ohlásil jsem všecko, co potřebují vědět!” štěkl na něj Kellner.

Teď už je slyšel zřetelně. Instinkty jej nikdy nezklamaly.
“Ale kam ho, proboha, vezeme?” ozval se opět naléhavě ten mladý.
“Uvidíš, už tam skoro jsme.” zvolal Kellner.
Dál už nemluvili, jen cesta byla čím dál víc hrbolatá. Netrvalo to ani deset minut, když auto zastavilo. Slyšel kroky. Cvaknutí.
Víko kufru se otevřelo. Uviděl Kellnerův obličej. Vedle něj stál mladík v dlouhém koženém kabátu a jediné co z něj cítil byl zmatek a strach. Gabriel, ano, tak se jmenoval.
Kellner se k němu naklonil a začal mu rozvazovat ruce.
“Teď tě zbavím tvých pout, rozumíš? Ty se pomalu zvedneš a vylezeš z toho kufru. Kývni, jestli mi rozumíš.”
Slyšel slova, ale nerozuměl významu. Zvíře v něm se znovu trochu víc probudilo, když mu svět zalilo jasné a pronikavé světlo úplňku. Ruce se mu sevřely v pěsti až mu zbělely klouby. Chtěl se na na Kellnera vrhnout, roztrhat ho na kusy a najíst se jeho masa.

Ne, dost! Zhluboka se nadechl. Musel se soustředit, potlačit ho v sobě.
Pomalu vylezl z kufru. Neměl na sobě nic než zbytky roztrhaného a rozstříleného nemocničního pláště.
“Co… co to... děláte?” ozval Gabriel.
“Mlč, tomu nemůžeš rozumět!” okřikl ho Kellner, aniž by se na něj podíval.
“Snad ho nechcete… nechat jít?!”
“Ale jo, to přesně chci! Tak slyšel jsi? Běž! Otoč se a utíkej. Jsi volný.”
Stál tam a ani se nehnul, díval se zmateně střídavě na Kellnera a na Gabriela a nechápal co se to děje. Ve skutečnosti ale stále bojoval s bestií v sobě. Ne, teď ne, teď ne!
“Vy jste se pomátl, zbláznil jste se. Zavolám na velení, tohle nedopustím!” zamumlal Gabriel a rozešel se zpět k autu. Kellner najednou bleskově vystřelil za ním. Chytil jej za rameno a škubnul s ním zpátky. Měl větší sílu, než se mohlo zdát.
“Hele mladej, ty tohle ještě nemůžeš pochopit, ale časem ti to dojde. Tady jde o vyšší věc, rozumíš?! Tohle není jenom o tom, že před námi stojí bestie. Romulus, vlkodlak, který teď přebírá kontrolu nad tímhle tělem, je jedním z prvních. A zároveň jeden z posledních! Tohle je přirozený řád věcí a my ho nemůžeme narušovat. My lovci bychom nebýt nich nebyli tím, čím jsme! Jsou věci, které nás přesahují!” vychrlil na něj tak rychle, že Gabriel zůstal jen nehybně stát a zíral na Kellnera tak překvapeně, jako by právě viděl ducha své mrtvé babičky. Kellner se otočil zpět.
“No tak... Bernarde! Vím, jak se jmenuješ. Vím, co jsi zač. Odejdi odsud, zmiz tak daleko, jak to jen půjde. A udělej to rychle!”
Stál tam, ale najednou mu to došlo. Vlastně to nedošlo jemu, ale tomu uvnitř. Bestie najednou pochopila. Věděl, že prohrává. Že se to stane znovu. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát to chápal, věděl, proč se to děje. Jakoby to najednou celé dávalo smysl. Poddal se tomu. Cítil jak se jeho tělo hýbe a tentokrát to i trochu ovládal. Měnil se. Už to nebyl on, už to byli “oni” oba. Utíkal mezi stromy a pomalu mizel ve stínech noci.