Policie

Rozžhavený uhlík dohořívající cigarety se roztříštil o asfalt a v tisíci jiskrách zcela vyhasnul v kaluži. Muž, který jej odhodil si přitáhl lem kabátu ještě více ke krku. Důstojnické proužky na rameni prozrazovaly vyšší šarži a dobře skrytá pistole u pasu zase dávala tušit, že se nechystá zrovna na rodinnou návštěvu. V ruce držel igelitový sáček ve kterém se pohupovala další pistole. Nebyla jeho a byla děsivě veliká. Až moc na to, aby se s ní někdo promenádoval po ulici takhle pozdě.
Noc byla dnes nezvykle chladná a plíživé stíny, které vrhala pouliční lampa prohlubovaly tísnivou atmosféru. Kapitán Mrázek se pomalu vrátil k autu, odhodil zabavenou pistoli na zadní sedadlo a nasedl na místo řidiče.
“Je tam chladno, co?” ozvalo se od spolujezdce.
Mrázek neměl na povídání náladu a obzvlášť neměl náladu na kecy poručíka Holíka. Byl to dobrej chlap, ale neměl tušení o spoustě věcí. Mrázek je viděl, nemohl si nevšímat i kdyby sebevíc chtěl.
“Proč jste ho nechal jít?” zeptal se Holík.
Mrázek na něj ani nepohlédl, jen nepřítomně poklepal na vysílačku.
“Zbraň jsme zabavili, to je hlavní. Byl neškodnej. Máme důležitější úkol!” disciplinovaně mu odpověděl a doufal, že nepřijdou další všetečné otázky. Marně.
“Ale přece protokol říká…”
“Kašlu na protokol! Jsi v týhle branži dost dlouho, abys to pochopil. Ten chlap byl jenom nějakej vystrašenej jouda co se chtěl bránit. A my jsme na sledovačce, takže je mi nějakej pitomej protokol naprosto ukradenej, chápeš?!” vyjel na něj Mrázek a doufal, že ho to umlčí.
“No jo. Bránit. Tímhle. Ale proti komu?” opáčil Holík po chvíli ticha.
Mrázek nechal otázku nezodpovězenou a upřel svůj pohled na ulici. Věděl, že poručík se dál vyptávat nebude. Otázka byla více než řečnická. Proti komu se to lidé vlastně chtěli bránit? Něco se dělo a to nemohl popřít ani jeden z nich. Ale Mrázek tušil. Seděli tam několik minut v tichosti a kapitán přemýšlel. Honila se mu v hlavě spousta představ o tom, co všechno se v ulicích za poslední roky změnilo.
“Nepřijdou, už je pozdě. Určitě jim dal někdo tip!” zamumlal opět Holík a přerušil mu tok myšlenek. Mrázek se na něj významně podíval a jenom si odfrknul.
“Nebuď nervózní, je to pak z tebe cejtit na sto honů.” odseknul mu a upřel svůj pohled na kužel světla od pouliční lampy, který osvětloval staré špinavé dveře vedoucí neznámo kam.
“Seru na to, jdu si zdřímnout.” prohodil Holík jízlivě a zabořil se spokojeně do sedačky.
Mrázek pozoroval dveře a přemýšlel. Civěl na ně tak upřeně až ztratil pojem o čase a skoro začal zabírat taky, když v tu chvíli lampa dvakrát problikla až zhasla úplně.
Mrázek sebou škubnul a okamžitě probudil parťáka.
“Do prdele, něco je špatně! Vstávej!” syknul a okamžitě sáhl po vysílačce.
“Centrálo kód 5, opakuji, kód 5. Žádám o posily!” zahlásil do ní spěšně a nečekal na odpověď. Bleskově sáhnul po klice a ještě než vystoupil, držel v pravé ruce zbraň. Pohyboval se rychle a tiše, jako dobře promazaný stroj, kterým jistě po 15 letech služby byl. Jeho oči rychle projely okolí. Přivíral jedno oko, aby si rychleji přivyknul tmě a přitom se přesunul k nejbližší popelnici, která mu poskytovala alespoň minimální kryt. Poručík Holík jej následoval, ale bylo vidět, že kapitánovi zaostává jak ve hbitosti tak v tichosti.
“Zůstaň tady a kryj mě!” zašeptal Mrázek a opatrně se vyklonil přes okraj popelnice. Ve tmě již viděl poměrně dobře a tak neměl problém si všimnout, že dveře ve staré ošuntělé zdi jsou otevřené. Na nic nečekal a vrhnul se k nim. Prošel dovnitř a na konci dlouhé tmavé chodby uviděl paprsek světla vycházející pravděpodobně z dalších dveří. Rychle a potichu jako kočka plížící se ke své kořisti se přesunul chodbou ke dveřím. Tak trochu doufal, že Holík mu není v patách, neboť silně pochyboval o jeho schopnostech se neprozradit.
Deset metrů, pět metru, byl u cíle. Opatrně se přikrčil a palcem uvolnil pojistku na své pistoli.
Uslyšel hlasy. Nerozuměl tomu co říkají, ale věděl, že to je jeho cíl.
Zhasínající světla a podivný chlad - to byly znaky toho, že jde o stejné případy jako u Smetanových sadů. Byl si jistý, že tentokrát musí zakročit. Moc času neměl, musel jednat rychle. Nádech. Výdech. Teď, nebo nikdy!
Vykopnul dveře a namířil zbraň do místnosti.
“Stát, jménem zákona!”
Byli dva. Podivné dlouhé kožené kabáty a klobouky působily na vysokých postavách stojících uprostřed staré servisní místnosti poněkud nezvykle. Vypadali jako by sem nepatřili. To nejdůležitější po čem Mrázek šel, ale leželo u jejich nohou. Byl to kufr na zbraně, ale tvarem a velikostí nepřipomínal nic co by Mrázek předtím viděl. Nejdůležitější byl ale znak, který byl na kufříku precizně vyveden zlatou barvou. Dva propletené čtverce v podivném uzlu. Kufr přesně odpovídal objektu, který měl dle rozkazů zajistit. Šlo o nejvyšší prioritu a Mrázek byl již zvyklý, že se nemá ptát víc než je nutné. Udělal ale chybu a zamyslel se příliš na dlouho na to, aby se ti dva stačili vzpamatovat. Jeden z mužů se okamžitě dal na útěk. Ten druhý popadl kufr a parakotoulem se pokusil dostat z druhému východu. Mrázek si stačil uvědomit co se děje. Stiskl spoušť. Jednou, dvakrát. Minul! Muži se rozdělili. Priorita byla ale jasná - musí dostat ten kufr. Pustil se za mužem, který utekl zadním východem a oba dva zmizeli ve tmě...