Lovci

„Právě jsme dostali hlášení, že subjekt 17 uprchl a následně vystavil civilisty nebezpečí. Pane Kellnere, připravte zásahovou jednotku a okamžitě vyrazte."
hlas se na chvíli zarazil, poté s nejistým tónem dodal.
A vezměte s sebou adepta Gabriela... projevil zájem o účast na operaci v terénu.

Zrovna se smrákalo, když jsme vstupovali do lesa. Prodlužující se stíny pomalu polykaly zbytky světla v krajině a ve vzduchu byl cítit podivný odér. Nedokázal jsem přesně
určit, co to bylo, ale můj otec by jistě řekl něco jako 'Synu, takto páchne strach'. Pravděpodobně ale šlo o specifické vlkodlačí pižmo, jak jsem se později dozvěděl.
„Gabrieli, držte se zpátky, ty bestie jsou v plný přeměně fakt nebezpečný svině.“ štěkl po mě lovec Kellner snažíc se mluvit co nejtišeji.
'Ale nekecej, fakt?!' blesklo mi hlavou a pokračoval jsem dál. Nebezpečí nastalé situace jsem si dobře uvědomoval i bez toho jeho poučného kvákání.
Postupovali jsme systematicky lesem, který se halil víc a víc do tmy a pomalu se snášející sněhové vločky mi dopadaly na tvář a připomínaly mi trpkou skutečnost toho,
co jsem se právě chystal udělat. Uprchlý vlkodlak nemohl být daleko, podle stop na stromech a jasně viditelných šlápot v čerstvě napadaném prašanu. Panebože, byly tak obrovské!
Najednou se ozvalo zapraskání větvičky, zrovna v tom okamžiku, kdy jsme vstoupili na mýtinu a před námi se objevila nečekaná scenérie.
Stál tam, přímo uprostřed palouku, jakoby na nás čekal. Lehce nahrbený v pozici připraven kdykoliv vyrazit. Jeho navlhlá srst se třpytila v měsíčním světle a žluté oči žhnuly
divokou zlobou. Bylo v tom něco děsivého a zároveň něco nepřirozeně krásného.
„Sedmnáctko, vyzývám vás, abyste zůstal v klidu a spolupracoval. Nikomu se nemusí nic stát!“ Pročísl najednou ticho Kellnerův vážný hlas.
'Vážně zkouší tuhle taktiku?' napadlo mě v duchu, když jsem si vzpomněl, že v bázi málem zmrzačil dva lidi, jen aby se dostal ven! Tyhle zastaralé metody jsem nikdy nedokázal pochopit.
Vlkodlak si jen odfrknul a potřásl hlavou, jako by se snažil odehnat otravnou mouchu. V tu chvíli bylo jasné, že to nedopadne dobře.
Ještě víc se přikrčil k zemi a já uviděl, jak se mu pod kůží pokrytou hustou slepenou srstí napínají děsivě velké svaly. Odraz. Skok! Nejbližší z lovců asi nestihl zareagovat a už padl k zemi a z rány na krku se mu hrnula tmavá tekutina. Chvíli jsem tam jen stál jako přimražený, neschopen pohybu. Jakoby krev opustila moje tělo a svaly neposlouchaly. Skok. Další lovec. Bleskově
rychlé vlkodlačí reflexy nedávaly lovcům moc šancí. Najednou se mi vrátil cit do nohou. Tohle nebylo nic pro mě. Skočil jsem za nejbližší strom a zavřel oči.
Trhání látky, praskání kostí a nesnesitelný řev. Zvuky které jsem slyšel nemohly trvat víc než několik vteřin, pro mě to však bylo jako nesnesitelně dlouhé hodiny.
Zničehonic vše ztichlo. Slyšel jsem jen tep vlastního srdce, které se snažilo vyskočit mi krkem. V uších mi hučelo a najednou mi to došlo - teď zemřu!
Ten smrdutý zápach jsem teď cítil víc než zřetelně. Věděl jsem co se stane až otevřu oči, ale musel jsem. Musel jsem to ještě naposledy vidět a pohlédnout smrti do tváře.
Otevřel jsem oči. Stál přede mnou, těžce oddechoval a hladově mě pozoroval. Z tlamy mu odkapává čerstvá krev. Měl ji i na obřích drápech a všude po těle. Panebože, byl tak
obrovský! Civěl na mě a já na něj. Myslel jsem, že to nikdy neskončí 'No tak, skoč, dělej! Ať už to mám za sebou!' znělo mi v hlavě pořád dokola jako o závod. Když v tom ticho
přerušil výkřik.
„K zemi!“ Instinktivně jsem se přikrčil a v tom se vlkodlakovi do ramene zabodla uspávací šipka. Nevěřícně na šipku pohlédl. Pokusil se jí neobratně vytáhnout, ale to už se s
mohutným žuchnutím sesunul k zemi. Byl to Kellner, došlo mi.
„No do prdele!“ ulevil jsem si nahlas a ze srdce mi spadl obrovský kámen úlevy. Tentokrát jsem přežil...