První kontakt

„Slečna Malinová by asi potřebovala doučování z matematiky. Očividně si nedokáže spočítat, že jedna plus jedna jsou dvě! Pacient má dvě ruce, a tak potřebuje dva obvazy!“ pitvořila se dívka na sedadle spolujezdce.

„Takhle! Přesně takhle to řekla! Jak jsem měla vědět, že má poraněnou i druhou ruku? Nebyla vidět! Nesměj se! Fakt, byla pod dekou. Nech toho, byl v bezvědomí. Sám si ji tam určitě nedal. Přísahám, vrchní sestra Hellingerová si na mě zasedla. Vůbec bych se nedivila, kdyby to udělala naschvál, jen aby mě mohla shodit.“

Dan se smíchem poslouchal, jak se Eliška rozčiluje nad další potyčkou se svou nadřízenou. Napodobování hlasů jeho kamarádce vždycky šlo, ale skřípot vrchní sestry si osvojila dokonale.

„Je na tebe tvrdá, ale třeba to dělá proto, aby tě vyburcovala k lepším výkonům. Přece jenom neprohlídnout pacientovi všechny končetiny, uznej, nezní to tak trochu jako nedbalost?“ mrknul na dívku. Eliška se začervenala. Tvrdošíjně pozorovala ubíhající pouliční lampy.

„Hellingerová je nejlepší sestra v nemocnici. Svoje místo dostala právem. To přece uznáš, ne?“

„Jo, jo,“ zamumlala Eliška, „ale musí mě burcovat k lepším výkonům přede všemi? I před stážisty?“

„Víš, že tomu nikdo z nás nevěnuje pozornost. Jsme příliš zaměstnáni vším tím postáváním,“ ušklíbl se Dan.

Měl dost vší té pasivity, kterou jeho pozice přinášela. Jako každý správný medik chtěl víc akce, víc neznámých nemocí k objevování a pořádné lékařské oříšky. Spokojil by se ale i s tím, kdyby mu dali šanci s pacienty alespoň mluvit, poznat je, zjistit, co je trápí. K diagnóze ale vždycky doktor Novotný pouštěl jenom Procházku, šprta, který nepozná infekci, ani kdyby ho vzala dřevěnou palicí. Dan byl přece o tolik všímavější! A studiem procházel bez problémů. Potřeboval jen šanci ukázat všem, co v něm je. Snažil se, ale Novotný jakoby to neviděl, nebo nechtěl vidět.

„Aspoň si tě tvoje nadřízená všímá.“

„Neboj, tvoje chvíle přijde!“

Eliška se na chvíli odmlčela. Po chvíli zvolala, jakoby ji napadl spásný nápad.

„No jasně! Třeba najdeš lék na tu záhadnou anemickou epidemii, o které pořád mluvíš!“

Bylo mu jasné, že si z něj jen střílí, ale ve skutečnosti to bral vážně. Neustále nad tím přemýšlel. Téměř každý druhý den přivezli k nim do nemocnice pacienta se závažnou ztrátou krve. Na smrt bledé a v bezvědomí. Transfuze, odpočinek, a zas zpátky do světa, tak se běžně tyhle případy léčily. Stala se z toho rutina. Už málokoho zajímalo jak a proč se to těm lidem stalo. Co zapříčinilo tak náhlou a masivní ztrátu životní tekutiny?

„Říká se, že když ty nešťastníky najdou, tak po krvi jako by se zem slehla. Žádné zranění. A navíc, takové masívní krvácení přece zanechá stopy. Na šatech, na zemi…“

„Říká se, že je Země placatá, že za komunismu jsme se měli dobře a že Bůh je milosrdný – všechno žvásty. Lidi toho napovídají! Žvaní, jen aby se rozptýlili od vlastních problémů. Ta tvoje záhada je nemoc jako každá jiná. Pravděpodobně lidi, co tím trpí, nejedí dost špenátu. Nedostatek železa to je. Navíc, některé typy anémie jsou dědičné. Nehledej v tom nic jiného. Pomůžeme jim a dost. Jejich stravovací návyky a rodina už není naše starost.“

„Možná by měla být.“

Kolikrát se už o tomhle bavili? Všechny konverzace na tohle téma probíhaly stejně.

„Možná by měla být,“ připustila Eliška. „Možná, až si zřídíš tu kliniku na kraji města, tak bude. To by tě ale doktor Novotný nejdřív musel pustit k pacientovi blíž než na pět metrů. Soustřeď se a zdolávej jednu překážku po druhé. Všechny problémy světa jako stážista nevyřešíš.“

Dan věděl, že má pravdu. Nejdřív musí něco být, aby byla jeho slova respektovali. Eliška byla neúprosná učitelka. Ale to neznamená, že z toho musí mít Dan radost. Jen zabručel, „No jo furt.“ a v autě se rozhostilo na dlouhé minuty ticho.

„Tady mě vyhoď!“

 „Co? Nezlobíš se, že ne?“

„Ne, to vůbec. Ale vyhoď mě tady prosimtě. Chci si jít ještě nakoupit. Tady v té pekárně mají vždycky čerstvý pečivo. I takhle pozdě večer.“

Dan poslušně zastavil. Než vystoupila, obrátila se k němu.

„Pátek platí? Už se těším, herci z Prahy v Moravským, určitě to bude stát za to.“

To divadlo by Dan nepropásl ani za nic. Lístky byly pěkně drahé, navíc chtěl, aby jeho kamarádka viděla alespoň jednu hru téhle skupiny. Měl za to, že jí to prospěje.

„Určitě, kdy tě mám vyzvednout?“

„V šest. Hra sice začíná až v sedm, ale chtěla jsem si ještě v předsálí dát limonádu, nevadí?“

„Proč ne. Tak teda v šest.“

Rozloučili se. Dan lehce vzdychl. Eliška byla jeho věrná kamarádka už spoustu let. Sem tam ho ale zamrzelo, že se mu ani moc nesnaží porozumět. Všechny jeho teorie a nápady vždycky smetla ze stolu čistým pragmatismem. Drží ho při zemi, to je občas potřeba. Ale já bych chtěl i trošku lítat, pomyslel si Dan a hned si vrazil pomyslnou facku za tak slabošskou myšlenku. Táta by mu dal, kdyby ho slyšel. Když chce lítat, má lítat. A ne si furt stěžovat. Jo, ale teorie a touhu po poznání mu žádný pragmatismus nevezme. To z něho dělá dobrého medika. Kdo si neklade otázky, nikdy se nic nedozví.

Filozofování by mu šlo, ale jak říkala Eliška, jednu překážku po druhé. Soustřeď se! Zítra Novotný. Procházka tam nebude, něco s tetičkou. Zítra Novotnýmu ukážu, zač je toho loket!

...

„...a jak se spletl a místo žebrák řekl Točník!“ smála se Eliška až se za břicho popadala. „To bylo výborný! Netušila jsem, že takový národní velikán někdy žil. Měla jsem dávat v dějepisu větší pozor. Jak si říkal, moje obzory jsou zcela rozšířeny.“

Dan byl rád, že se Elišce představení tolik líbilo. Obával se však, že ten hlavní vtip ji trošku minul. Neměl ale to srdce ji zničit iluzi o existenci toho národního velikána.

„Docela hezky i zpívali...“ pokračovala dívka, ale Dan neposlouchal. Auto před ním ho znervózňovalo. Jelo trhaně, od pruhu k pruhu se zmítalo, jako by řidič neměl kontrolu nad vlastníma rukama. Opilec za volantem, projelo Danovi hlavou. Nebo něco horšího.

Řekl si, že trošku zpomalí, pro jistotu. Než však stačil svoje myšlenky proměnit v realitu, jeho vlastní kontrola byla tatam.

Seběhlo se to tak rychle, že včasná reakce byla snad nemožná.

Už sahal po řadící páce, když v tom do něj Eliška bacila s hlasitým „Ty mě vůbec neposloucháš!“

A pak přišel náraz.

Všechny kosti se mu roztřásly v těle. Krev ztuhla v žilách.

Jeho první reakcí, když se trochu vzpamatoval, bylo zkontrolovat Elišku. Byla evidentně v šoku. Žádné viditelné poranění.

Já? Bez problémů.

Druhé auto?

Jeden pohled prozradil vše. Auto před ním nevybralo zatáčku a napálilo to čelně přímo do svodidla.

Otočil se na dívku, „Eliško, není ti nic?!“ Chvilku koktala, ale přece jen ze sebe vymáčkla slabé „Ne, ne, myslím, že nic. Co se proboha stalo?“

„No, to auto...“ nestačil doříct větu. Auto se před jejich zraky začalo třást. S řinčením se divoce zmítalo na místě. Škubalo sebou jako smyslů zbavené. Rány a zvuky, skřeky, jako by tam někdo, něco bylo uvězněné. Něco se tam hýbalo. Dan chtěl vyskočit a běžet na pomoc, ale nemohl. Pud sebezáchovy ho přikoval v sedadlu. V hlavě jen jedna myšlenka. Tohle není parta chlápků zpitá pod obraz, tohle je něco jiného. Pár vteřin a ustalo to stejně náhle jako začalo.

Ticho.

Tlukot srdce.

Strašlivý, nelidský řev.

Auto vybuchlo zevnitř. Žádný oheň, jen síla.

Střecha s řezavým jekotem vystřelila vysoko do vzduchu, dveře se rozletěly na všechny strany. S děsivým lomozem dopadaly kusy kovu všude kolem.

Uprostřed roztrhaného vraku se vztyčila mohutná, monstrózní silueta.

Těžce oddychovala. Pootočila hlavu.

Žlutá.

Žluté, bestiální oko se zabořilo přímo do Dana.

Neodvážil se pohnout, neodvážil se dýchat. Strnule hleděl do žlutých očí.

Náhle se nestvůra prudce nadechla, napnula všechny svaly. Něco se mihlo. Byla pryč.

Seděli a ani nedutali.

Oba se marně snažili ovládnout třes celého těla.

...

„To bylo šílený. Úplně šílený,“ opakovala Eliška pořád dokola. Jako kolovrátek, pořád to samé a hlas se jí chvěl s každým slovem.

„Pod vlivem nemá co řídit, nic si z toho nedělej, není to tvoje chyba, nic nemůžou říct, auto je rozbitý, ale máš ho pojištěný, to se počítá, zavinil to ten opilec,..“

„O čem to mluvíš?! Copak si tam taky nebyla? To nebyl opilec, to nebyl člověk! Příšera! Vždyť to zdemolovalo celé auto! Roztrhalo jak papír!“

Dan nerozuměl ničemu. Proč mluví Eliška o nějakém opilci a o vině? Po tom, co viděli?

„Dane, prosímtě,“ rozhozená dívka si musela oddychnout. Pak začala tónem hlasu, který znal. Typ Přednáška.

„Jsi v šoku. Já taky, jen se na mě podívej. Klepu se jak osika a melu pátý přes devátý jen abych se udržela trošku v klidu. Nikdy jsem přece nebyla účastníkem autonehody. Ty taky ne. Ale studoval si medicínu a víš to stejně dobře jako já. V takových stavech si mozek dělá, co se mu zlíbí. Máš divokou fantazii, tak ti tam mozek přikreslil příšeru. Ale žádná tam samozřejmě doopravdy nebyla.“

„Počkej, to nemůžeš myslet vážně!“ vyjekl Dan nevěřícně. „Co to auto? Střecha odletěla pět metrů daleko, dveře ještě dál. To přece není normální!“

„Dramatizuješ to,“ odvětila Eliška, která viditelně už získávala pevnou půdu pod nohama. Potřebovala, aby se zase ocitli v zavedených kolejích. Dan něco tvrdil, a ona mu to vyvracela chladnou logikou. „Byli jsme v divadle. To přímo vybízí k fantazírování. Uznej, dává to smysl. Teď ale uvažuj rozumně. Adrenalin tě ošálil.“

„Tak kam se poděl řidič? Ten opilec, jak říkáš! Zmizel beze stopy. Po takový šlupce do svodidel?“

„No jasně! Způsobil nehodu, tak zdrhnul. Svitlo mu v makovici, viděl průser a vzal roha. Třeba neměl řidičák nebo auto bylo kradený. Narazil pravou stranou, nebylo by divné, kdyby se mu nic nestalo. My jsme taky vyvázli celkem dobře.“

Dan chtěl ještě odporovat, ale Eliška ho nenechala.

„Už jsme tady. Díky, že si mě doprovodil. Nevím, co bych po tom všem dělala sama. Teď už to zvládnu. Běž domů a vyspi se z toho. Uvidíš, že přijdeš na jiné myšlenky. Zítra všechno uvidíš jasněji. Dnešek byl fajn, až na ten konec teda. Uvidíme se v nemocnici.“ Chvilku ho pozorovala, jako by na něco čekala, ale Dan byl schopen jen tupě zírat. V hlavě měl neřízený chaos, všechny myšlenky se ale vracely k jednomu. To jsem si přece nemohl vymyslet. To není možný.

„Tak... ahoj?“ zkusila to Eliška ještě jednou.

„Jo, jo...“ nepřítomně zamumlal. Ještě chvíli se na něj dívala, ale pak si povzdechla, otočila se, odemkla dveře a zmizela uvnitř.

Netušil, jak dlouho na ty dveře zíral. V dáli zaslechl vytí psa, a to ho trochu probralo z transu. Bolely ho nohy. Vzpomeň si, co říkala Eliška.

Zítra to uvidíš jasněji.

Něco možná.

Ale ty žluté oči vidí před sebou ještě teď.